Dotazy a poptávky
Turnaje se objevily ve 12.st. v jednom z nejvyspělejších států tehdejší Evropy, ve Francii.
Od samého počátku existovaly ve dvou základních formách, které se navzájem doplňovaly. Byl to tzv. : ,, tjost “ ( ,, juxta “ ,, joute “ ) a turnaj.
Tjost obvykle turnaji předcházel, ale mohl probíhat také samostatně. Utkávali se v něm dva protivníci, vystrojení plnou ochrannou zbrojí a vyzbrojeni kopím. Každý z nich zaujal místo na jedné straně vyznačeného prostoru - kolbiště. Na znamení pořadatele turnaje se proti sobě protivníci rozjeli. Při jízdě se snažili mít soupeře po své levé straně, chráněné štítem. Kopím proto mířili poněkud vlevo, napříč přes hlavu svého koně. Účelem tjostu bylo přesně kopím zasáhnout v plné rychlosti soupeřův štít nebo přilbu. Vítězil ten, kdo překonal sílu úderu a zůstal v sedle a svého protivníka kopím vyhodil ze sedla. Pokud oba soupeři zůstali v sedlech a silou úderu se jejich kopí roztříštila, byl boj nerozhodný a tjost se zpravidla opakoval tolikrát, dokud jeden z jezdců neprohrál nebo v pozdějších dobách do určitého počtu zlámaných kopí.
Turnajem se označoval boj dvou stejně početných skupin jezdců ( často až několik set naráz ). Turnaj byl tedy věrnou obdobou pravé feudální bitvy. Bojovníci byli stejně jako při tjostu oděni do plné ochranné zbroje. Vyzbrojen byli nejen kopím, ale i meči případně i dalšími zbraněmi. Obě skupiny jezdců se proti sobě seřadily na protilehlých stranách kolbiště a na pokyn se proti sobě rozjely. Zprvu byl průběh turnaje podobný jako u tjostu . Každý rytíř si vybral z druhé strany protivníka a zaútočil na něj kopím. Ti kteří zůstali v sedle, bojovali dále meči. Turnaj končil, když jedna skupina získala znatelnou převahu nad druhou nebo ho mohl ukončit pořadatel ve chvíli, kdy se účastníci dali turnaje dali příliš strhnout zápalem boje a byly ohroženy životy účastníků.
Při turnaji a při tjostu používali rytíři stejnou ochrannou zbroj jako pro skutečnou bitvu. Bojové suknice - varkoče, přilby, štíty a čabraky koní byli pokryty erbovními znameními svých majitelů.
Základní výzbroj účastníků turnajů tvořilo kopí a meč. Šlo o běžně užívané zbraně v boji bez jakýkoli v úprav. Ani meče nebyli otupeny.Ostré zbraně a neexistence pevných pravidel způsobovaly, že při turnajích docházelo k četným úrazům.
Turnaje nebyly pouze přípravou na boj, ale také barvitou a nesmírně nákladnou podívanou. Každý z účastníků se snažil ohromit diváka a spolubojovníky drahou výstrojí a výzbrojí. Varkoče rytířů a čabraky jejich koní byly zhotoveny z drahých látek a zdobeny heraldickými znaky majitelů.
Do našich zemích se turnaje rozšířily pravděpodobně ve 13.st. za vlády Václava I.
Turnaje byly především ukázkou osobní odvahy, zručnosti a sebevědomí každého šlechtice. Představovaly, ale pro účastníky také značné riziko zranění či smrti. Proto se postupem času vytvářela určitá omezení a kontrola nad turnaji. Zpravidla ji prováděli samotní panovníci, kteří si nechtěli dát zabíjet a mrzačit jádro svých vojsk v turnajích.
Kromě regulací ze strany panovníka se objevila koncem 13.st. snaha zmírnit nebezpečnost turnajů také jinou cestou.
Sloužila k tomu úprava některých částí zbroje a zbraní. Kopí v této době zakončovala místo ostrého hrotu tzv. „ turnajová korunka “, zvláštní hrot , rozštěpený do tří krátkých špicí, který znemožňoval probodnutí protivníka. Ratiště kopí bylo v místech , kde je svírala dlaň pravé ruky, opatřeno ,, štítkem dřevce “ , což byl kovový nebo dřevěný kotouč, chránící pravou ruku před zraněním. Lehce zranitelná jezdcova stehna začal krýt, kromě obvyklé ochranné zbroje, pruh srolované látky, připevněný k přední rozsoše vysokého rytířského sedla. Tato opatření však ke snížení velikého počtu nehod podstatně nepřispěla. Zranění a smrtelné úrazy byly stále velice časté při zápolení skupin jezdců, tedy při turnaji v pravém slova smyslu. V tomto druhu zápasu se bojovalo ve 14.st. většinou pouze meči a účastnici byli ohroženi, kromě možností sečných zranění a otřesů mozků, způsobených údery mečů, také nebezpečím , že při pádu z koně budou ušlapáni koni svých druhů.
Sluhové a pomocný personál rytířů mohl sice své pány v případě, že spadli z koně , odnést do bezpečí, ale to bylo velice těžko proveditelné. Rytíři, často až několik set najednou, bojovali na malém prostoru, se stejným zápalem jako ve skutečné bitvě. Na jejich ohleduplnost se nedalo vůbec spoléhat
Péče o zajištění větší bezpečnosti účastníku turnajů vedla k vytváření stále většího počtů doplňujících částí ochranné zbroje a k jejímu postupnému zdokonalování .
Tento trend zesílil od pol. 14.st., kdy se také rozdělil vývoj ochranné zbroje na polní a turnajovou. Pro kopí používané při turnaji se vžil název „ dřevec “ , bylo těžší, opatřené „ štítkem dřevce “. Zakládalo se do výřezu na pravé straně štítu , který tak pomáhal nést jeho hmotnost. Tento typ štítu se nazýval „ tarče “ . Ve druhé polovině 14.st. se objevil u polní a turnajové ochranné zbroje další pomocný prostředek k podepření dřevce. Byl to tzv. „ podpěrný hák “, který byl připevněn na pravé straně předního plechu zbroje. Dřevce se zakládalo mezi podpěrný hák a podpaží.
Počátkem 15.st. proto vedle sebe stojí na jedné straně zbroj polní, která byl lehčí, umožňovala pohyb a přitom poměrně dokonale kryla bojovníka a na druhé straně zbroj turnajová. Ta byla extrémně těžká, omezoval pohyb na minimum a zajišťovala poměrně dokonale bojovníka před úrazem pomocí dalších plátů, který byl připevněn na prsou a chránil bojovníka před probodnutím. Používaly se také přilby, jejichž levá polovina byla ze silnějšího materiálu a zvláštní těžkém palcové rukavice z oceli na levou ruku.
15.st. přineslo do turnajů řadu změn. Zůstaly nadále oblíbenou zábavou feudální společnosti , ale ztrácely postupně svůj bojový charakter, který z nich dělal výbornou přípravu na boj. Stávaly se honosným divadlem vypočteným na efekt, působících na divákovo oko. Vytvořila se řada obměn dosavadních turnajových disciplín a vznikly disciplíny zcela nové. Přesto si turnaje v některých zemích částečně svůj bojový charakter udržely. Bylo to především ve Francii.
Do 15.st. se turnaje řídily nepsanými pravidly, případ od případu dojednávanými pravidly, která nebyla rigorózně dodržována. Velká obliba turnajů a snaha zvládnout je organizačně co nejlépe, vedla ke snahám o písemnou kodifikaci turnajových pravidel. První pokusy se objevily v polovině 15.st. a vymezovaly nejen druh boje, ale i povolené zbraně a ochrannou zbroj pro tu nebo onu disciplínu.
Přes existenci turnajových knih se velice nesnadné rekonstruovat typický turnaj ,ale i přes velkou teritoriální odlišnost se pokusíme takový typický turnaj pro druhou polovinu 15.st. zrekonstruovat:
Na počátku každého turnaje byla výzva. Turnaj vypisoval buď panovník, jiný feudální suverén nebo byl vyzyvatelem rytířský spolek. Pořadatel turnaje vyvolil čtyři soudce, kteří měli dohlížet na zachování pravidel turnaje. Vlastní výzvu vypracovával tzv.,, král heroldů “
( „ wappenkönig “ ). Byl to dvorský hodnostář zběhlý v heraldice a rodopisu, který ovládal dokonale formální stránku turnajů. Ten vypracoval podle určitých pravidel a zvyklostí výzvu. Obsahovala místo a datum konání turnaje, nejdůležitější podmínky účasti, disciplíny, v nichž se bude soutěžit atd.
V určený den se začali sjíždět hosté a účastníci turnaje. Do místa konání turnaje vjížděli v plném lesku s hudbou a vlajícími prapory.
První den turnaje byl ve znamení slavnostního zahájení a seznámení s kolbištěm. Na kolbišti byli soudci turnaje na koních , vyzbrojení asi dvoumetrovými tyčemi, které byly odznakem jejich úřadu a sloužily k oddělování bojujících a přerušováni boje. Byl přítomen také ,, král heroldů “ se svými pomocníky. Heroldi byli oděni do fantastických oděvů ( např. v převlecích za divého muže ), ozdobených heraldickými znaky pořadatele turnaje.
Účastníci turnaje vjeli na kolbiště v plné ochranné zbroji, bez přileb, ozbrojeni kopím a mečem. Jejich koně byli pokryti pestrými čabrakami zdobenými heraldickými znaky majitele. Král heroldů měl v počáteční fázi turnaje důležitou úlohu. Zkoumal heraldické znaky účastníků turnaje a dbal na to, aby byly splněny požadavky účasti na turnaji. Účastník musel být šlechtic, nesměl být zbaven cti, být vrahem, lupičem, kacířem atd. Tyto zásady byly součástí pravidel turnaje a uváděly se také ve výzvě k turnaji.
Rytíři se seřadili na kolbišti tak, aby tvořili dvě stejně velké skupiny. Na pokyn herolda se proti sobě rozjeli a tím byl turnaj formálně zahájen. Rytíři proti sobě jeli se založenými dřevci. V této fázi však na sebe neútočili. Projeli kolem sebe, odhodili dřevce a vytasili tupé turnajové meče.
Za pokřiku , troubení a bubnování na sebe počali rytíři meči dotírat. Šlo pouze o předstíraný boj, který jakoby zasvěcoval kolbiště.
Tímto předstíraným bojem byl turnaj zahájen a další den pokračoval jednotlivými disciplínami.
Jednou z nejdůležitějších disciplín byly tjosty česky též ,, klání “. Probíhaly ve dvou základních formách:
Jako ,, klání na volné dráze “ – stejně tak jako v minulých staletích na sebe útočili protivníci přímo. Při tomto způsobu klání docházelo přes snahu jezdců mít protivníka po levé straně k mnoha srážkám koní, při nichž byla tato drahá zvířata často vážně zraněna nebo zabita.
nebo jako ,, velšské klání přes ohradu “ - tento způsob klání odstraňoval nebezpečí srážky koní. Uprostřed dráhy byla zřízena bariéra ze dřeva ( ,, pálium “ či ,, dill “ ) nebo z látky ( ,, corse á la toille “ ), která jezdce od sebe oddělovala. Oba rytíři se proti sobě rozjížděli podíl levé bariéry tak, že ji měli po své levé straně. Byli proto k protivníkovi obrácenou levou polovinou trupu. Aby mohli v této poloze zasáhnout soupeře, museli mířit vlevo přes bariéru tak, aby s ní dřevce svírali přibližně úhel 30°.
Klání, jako ostatně celé turnaje , bylo velice barvitou podívanou. Přilby jezdců zdobila velká erbovní znamení majitelů tzv. ,, klenoty “. Byly vyrobeny z kůže, plechu nebo ze dřeva potaženého pergamenem. Zpod klenotů splývala přes přilbu na jezdcova záda ,, přikrývadla “, pruhy ozdobně prostříhané látky, které byly, stejně jako klenoty v heraldických barvách rytíře. Znaky a heraldické symboly byly ostatně typické pro celou turnajovou výstroj a výzbroj. Zdobily šat , který bojovníci navlékali přes ochrannou zbroj, byly našity na čabrace koně, namalovány na tarči.
Další disciplínou turnajů byly pěší boje. Styly se pravidelnou součástí turnajů v 15.st. Vyvinuly se patrně ze soudních soubojů, tzv. ordonálů, v nichž se bojovalo na život na smrt. Pro pěší boje byla vytvořena zvláštní ochranná zbroj. Bojovalo se meči, dvouručními meči, dýkami, halapartnami atd.
Pěší boj končil v okamžiku, kdy byl jeden z protivníků sražen na zem nebo odzbrojen. V jiném případě vyhrával rytíř, který svému soupeři zasadil určitý , pravidly daný počet přímých úderů.
Zvláštní formou turnajové zábavy byly tzv. ,, castilles “ nebo ,, burgturnier “. Castilles sloužily především k pobavení diváků a byly známy z dřívějších dob. Jedna skupina pěších rytířů při nich útočila na dřevěný model hradního opevnění, který chránila jiná skupina rytířů.
Vyvrcholením celého turnaje byl boj dvou skupin těžkooděných jezdců, tedy turnaj ve vlastním slova smyslu. Zúčastnila se ho převážná část těch rytířů, kteří ve zdraví přežili předchozí disciplíny. Bojovalo se v něm tupými turnajovými meči.
Turnaje trvaly řadu dní. Na závěr turnajů byli většinou vyhlášeni vítězové a předány ceny.
Na přelomu 15.st. a 16.st. nastal ve Francii ,, zlatý věk turnajů “. Zde si také turnaje udržovaly svůj bojový charakter. V Německu se naopak vytvořila celá škála specializovaných zbrojí pro celou řadu variant turnajových disciplín, které se v německé oblasti používaly.
Tyto turnaje nepostrádaly přes řadu ochranných opatřeních nebezpečí pro účastníky. Ani přídavné pláty zbroje a různě upravené zbraně ( nalomená kopí, tupé meče apod. ) nevyloučily možnost vážných úrazů.
Je příznačné, že turnaje nabývali nejširší obliby v době , kdy feudální vojenství bylo definitivně na ústupu. Turnaje reprezentovaly myšlenkové sepětí feudality s tradicemi ,,rytířství “ a feudálního vojenství.
Koncem 16.st. začaly turnaje v celé Evropě pomalu vycházet z módy. Již dávno přestaly být praktickou přípravou pro boj, ale stále byly ještě dost nebezpečné na to, aby nadále přitahovali šlechtu, která již žila jiným životním stylem. Nová životní filosofie, ovlivněná renesancí a nové vojenství , které odstranilo těžkooděného feudála jako rozhodujícího činitele v bitvě, to vše také znamenalo konec turnajů.
Přesto ještě nějaký čas přežívaly některé bojové hry, které vycházely z turnajů a přípravy feudála na boj.
Bylo to především ,, corso all‘ anello “ neboli prstencový turnaj. Šlechtici v nádherných úborech z drahých látek, strhávali při této hře štíhlým kopím vysoko zavěšený kroužek. Většinou byl umístěn na dvou ozdobných šňůrách mezi dvěma kovovými či vyřezávanými dřevěnými sloupy. Tato zábava se udržela oblibu až do konce 17.st.
Dále to byla kvintána ( ,, quintaine “ ) pomocí které se rytíři cvičili v přesném zásahu na dřevěnou figurínu. Ta byla umístěna ve výši jezdce a upevněna na čepu. Na levé straně trupu figuríny bylo upevněno tarče – cíl útoku kopím. Pravá paže figuríny byla upažena ozbrojena kyjem nebo pytle, naplněným pískem. Při přesném zásahu se figurína nepohnula. Pokud nebyl zásah přesný, otočila se figurína na čepu a kyj zasáhl projíždějícího jezdce do zad. Používal se pro výcvik jízdy ještě na přelomu 16. a 17.st.
V 17.st. převážila hra zvaná karusela ( ,, carousell “ ). Při této hře šlechtici sráželi na koni v trysku kopím dřevěné nebo papírové hlavy představující Turka nebo mouřenína, umístěnou na vysokém kůlu.
Prstencový turnaj, kvintána a karusela byly jednou z posledních připomínek rytířského výcviku, turnajů a feudálního vojenství vůbec.Nová doba si vytvořila nové vojsko s novým výcvikem a také nové způsoby zábavy. Turnaje patřily proto od počátku. minulosti.
Dnes se můžete s naší profesionální společností opět přenést dob statečných rytířů, tryskajících koních a nelítostných soubojů v sedle i na zemi při sledování našeho rytířského turnaje.
Převzato: P. Klučina, A. Romanám : Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby 5. – 17. stol.
J. Schöbel : Prunkwaffen
E. Wagner : Cut and Thrust Weapons
