Zámek Mikulov

Město Mikulov je vymezeno přírodními dominantami Svatého kopečku, Turoldu a Zámeckého vrchu, které také určují jeho půdorys. V kotlině vytvořené těmito třemi nejjižnějšími kopci Pálavy leží historický střed města, jeho osou je potok Hnánice, dnes ukrytý pod povrchem. Vrchol Svatého kopečku je korunován kostelem sv. Šebestiána a zvonicí - kampanilou, k nimž vede křížová cesta, budovaná od počátku 17. století. Díky vzácné teplomilné stepní vegetaci získal Kopeček statut přírodní rezervace. Severně se rozkládající hora Turold, pokrytá vinohrady, ukrývá ve svém nitru rozsáhlé krápníkové jeskyně. Na posledním z trojice kopců, Zámeckém, byl ve středověku vybudován hrad, který střežil moravsko-rakouskou hranici. Do podoby honosného zámku jej v průběhu staletí přebudovávali dle požadavků doby majitelé panství - Liechtensteinové (1249-1560), později Dietrichsteinové (1575-1945).

Lidé se v kotlině na jihu Pálavy usazovali odpradávna a snad již od paleolitu tudy procházela obchodní stezka zvaná jantarová. Od konce 11. století patřila zdejší oblast k Moravě. První písemná zmínka o Mikulovu se váže k roku 1249, kdy jej získal Jindřich z Liechtensteina. Uváděn je sice i v listině datované do roku 1173, jedná se však o falzum z počátku 14. století. V roce 1362 byl Mikulov nazýván městečkem a v roce 1414 se o něm mluví jako o městu. Počátky osídlení se soustředily zřejmě v blízkosti kostela sv. Václava a okolí dnešní České ulice. Město samotné se ovšem konstituovalo okolo hlavního náměstí, kde se odehrávaly trhy. Právo týdenního trhu Mikulov získal v roce 1279 - byl tedy důležitým uzlem, který těžil ze své výhodné polohy na trase dálkových cest. Již ve středověku se Mikulov rozšiřoval o četná předměstí: Kamenný řádek na svazích Svatého kopečku, Horní ves a Česká ulice na severu, na jižní straně Dobytčí trh, Nové sady a Vídeňská ulice, na západě čtvrť Za hradem, pozdější židovská čtvrť. Město bylo obklopeno vinicemi a lesy a patřily k němu také dva rybníky.
V první polovině 15. století žilo ve městě dle odhadu na 2 500 obyvatel. V této době nebylo ještě chráněno hradbami, ale pouze příkopem, který byl pravděpodobně doplněn palisádou. Kamennými hradbami byl Mikulov opevněn až na konci 16. století a do města se vstupovalo dvěma branami. V místě dnešního Kostelního náměstí stála Horní, jinak také Brněnská brána, na jižním konci Dolní, nebo také Vídeňská brána. Obě byly zbořeny v letech 1836-1837 spolu s podstatnou částí hradeb.

Ještě v 16. století vznikla dělostřelecká věž na Kozím vrchu, jako součást fortifikačního systému, který měl chránit město a zámek ze severu.

Vzhledem k absenci archeologických výzkumů v jádru města nelze bohužel říci nic bližšího o podobě měšťanských domů ve středověku. Některé domy mají sice pozdně-renesanční jádro, avšak doklady starší architektury doposud nalezeny nebyly. Důvodem snad může být zničující požár, který město zasáhl v roce 1561, po němž bylo nově vybudováno.

Existence kostela sv. Václava je písemně doložena již ve 13. století. Románský předchůdce dnešního kostela byl však v roce 1426 vypálen husity. Zasvěcení kostela sv. Václavovi naznačuje české založení a také potřebu ochrany hranice. Presbytář kostela, který je jeho nejstarší dochovanou částí, pochází nejpozději z první čtvrtiny 15. století. Svou dnešní podobu získal chrám během první třetiny 17. století za Františka kardinála Dietrichsteina. Tehdy bylo mimo jiné zaklenuto trojlodí křížovými klenbami s hřebínky, zdobené bohatým štukem. K drobným stavebním úpravám docházelo ovšem ještě i v následujících staletích. Ke kostelu patří renesanční čtyřpatrová věž s arkádovým ochozem.

Ke stavbám, které si zasluhují pozornost, se řadí renesanční dům U rytířů, stojící na náměstí. Byl vybudován po požáru města roku 1561 přestavbou několika gotických domů. Jeho fasádu do výše prvního patra pokrývá velice kvalitní sgrafitová výzdoba s motivy biblickými (potopa světa, Kristův křest aj.) i světskými (lovecké výjevy, hudebníci tanečníci aj.). V první čtvrtině 17. století bylo ve dvoře přistavěno jednopatrové křídlo s arkádovým ochozem.

V roce 1575 získali město Dietrichsteinové a z nich zejména František kardinál Dietrichstein poznamenal tvář města výrazným způsobem. Zahájil především velkorysou přestavbu strohé hradní pevnosti na renesančně-manýristické knížecí sídlo, hodné politické a společenské role kardinála, který z Olomouce přenesl do Mikulova svoji biskupskou kancelář i celý dvůr. Architektem přestavby kardinálova zámku byl velmi pravděpodobně italský architekt Giovanni Giacomo Tencalla.

František kardinál Dietrichstein z Mikulova vytvořil kvetoucí město s kulturním a politickým životem, soustředěným kolem renesančně přestavěného zámku a nově založených církevních a vzdělávacích institucí. V roce 1611 pozval kardinál do města řád kapucínů, který zde u městské hradební zdi vybudoval roku 1611 klášter. Vedle něj v roce 1623 vystavěl loretánskou kapli, kopii italské Santy Casy v Loretu. O zhruba třicet let později nad ní byl dostavěn kostel sv. Anny a ve druhé polovině 17. století byla k loretánskému kostelu přistavěna jednopatrová klenotnice. Na počátku 18. století bylo podle projektu Jana Bernarda Fischera z Erlachu původní jednověžové průčelí nahrazeno průčelím dvouvěžovým s monumentální kamennou sochařskou fasádou ve stylu pozdního římského baroka. V roce 1784 však celý areál podlehl požáru. Stavba chátrala a teprve v polovině 19. století byla upravena jako pohřební kostel s hrobkou Dietrichsteinů.

Kardinál Dietrichstein inicioval také postavení kaple sv. Šebestiána na Svatém kopečku. Po požáru, kterému kaple padla za oběť, byla vybudována dnešní stavba. Nedaleko kaple je dle italských vzorů samostatně situována zvonice. Také ona byla několikrát poškozena a znovu obnovena. Cestu k tomuto poutnímu místu lemují kaple křížové cesty se sochařskou výzdobou z doby okolo roku 1700.

K jedněm z historicky nejvýznamnějších staveb patří tzv. kanovnické domy, které byly po roce 1625 vystavěny pro kanovníky kapituly sv. Václava. Jde o budovy postavené v pozdně-renesančním duchu, jež ovšem nesou stopy pozdějších, zejména barokních úprav.

Dalším významným činem Františka Dietrichsteina bylo uvedení řádu piaristů do Mikulova. Řád získal starý špitál s kostelem sv. Jana Křtitele, založeným ještě ve středověku. Piaristé započali rozsáhlé stavební úpravy, během nichž vznikla řádová kolej a škola. Zásadním způsobem byl přestavěn kostel, jehož interiér vyzdobil malbami po polovině 18. století Franz Anton Maulbertsch, největší osobnost vídeňské malby 18. století. Piaristickým gymnáziem prošla celá řada významných osobností. Učili zde například Mikuláš Adaukt Voigt, zakladatel

eské numismatiky, nebo Gelasius Dobner, zakladatel moderní české historiografie. Studoval zde i Jan Evangelista Purkyně. Piaristé působili v Mikulově až do roku 1950.
K významným objektům, dotvářejícím malebný obraz města, patří i kašna se sochou Pomony a monumentální sloup Nejsvětější Trojice na náměstí, které byly vystavěny v průběhu první poloviny 18. století. Na výzdobě sloupu se sochařsky podílel i rakouský sochař Ignác Lengelacher, jehož díla zdobí nejen Mikulov, ale i jeho široké okolí.

Pozoruhodnou kapitolu v dějinách Mikulova zaujímají novokřtěnci. Členové této náboženské sekty byli kromě jiného skvělými řemeslníky, vinaři, staviteli, vynikali v lékařství a lazebnictví, a tudíž se těšili toleranci ze strany katolické vrchnosti. Právě oni se zasloužili o to, že jižní Morava té doby byla považována za „zahradu střední Evropy". Do Mikulova přišli v roce 1526 i se svým vůdcem Balthasarem Hubmaierem, který byl později ve Vídni upálen. V roce 1622 byli díky politickým poměrům císařským mandátem z Moravy vypovězeni. Upomínkou jejich pobytu v Mikulově je zachované fajánsové zboží, které bylo předmětem žádaného vývozu.

Významnou úlohu v historii Mikulova hráli Židé. První zmínka o židovské přítomnosti ve městě pochází z druhé poloviny 14. století, plně konstituovaná židovská obec vznikla před polovinou 15. století. Zdejší židovské osídlení ovlivňovaly migrační vlny, dané vždy vypovězením Židů z různých oblastí v různých dobách.Význam mikulovské obce rychle rostl. Díky zřejmému hospodářskému přínosu, který přítomnost Židů pro město znamenala a který si vrchnost dobře uvědomovala, se Mikulov stal na celá tři století  od poloviny 16. století až do roku 1851  centrem moravských Židů a sídlem moravských zemských rabínů. Mezi nimi byla celá řada učených mužů - Jehuda Löw ben Becalel, známější jako rabi Löw, Mordechaj ben Abraham Benet, zvaný zázračný rabín, nebo představitel chasidismu Šemuel Šmelke ben Cvi Hirsch ha-Levi Horovic.

Po dlouhou dobu byla židovská obec v Mikulově také nejpočetnější moravskou komunitou. V první polovině 19. století zde žilo 3500 Židů, což bylo 42 % všech tehdejších obyvatel města. V této době se mikulovské ghetto rozkládalo na ploše 13,5 hektarů, zastavěné 317 domy. Z nich se do dnešních dnů zachovalo jen 90. Řada z nich má ještě renesanční jádro, barokní klenby a klasicistní či secesní fasádu s mnoha kvalitními historickými stavebními detaily. V první polovině 19. století zde bylo v provozu nejméně 12 synagog a modliteben, z nichž nejdůležitější byla Horní neboli Stará synagoga, původně pocházející snad z roku 1550, jediná nyní zachovaná. Dnešní architektonické pojetí je výsledkem barokní přestavby. Nejcennější dochovanou památkou ghetta je židovský hřbitov. Svou rozlohou 19 180 m2 náleží k největším hřbitovům v republice a svým významem je předním židovským hřbitovem na Moravě. Nalézá se zde kolem 4 000 náhrobků, z nichž nejstarší pochází z roku 1605.

Přes ničivé důsledky druhé světové války a komunistického režimu zůstal městu zachován jeho historický ráz a v roce 1952 byl Mikulovu přiznán statut městské památkové rezervace. Po roce 1989 dokázal postupnou obnovou vytěžit z půvabů, daných mu dávnými staviteli, cennou devizu, stavící ho mezi kulturní historická města s evropským přívlastkem.

Regionální muzeum v Mikulově
foto Milan Karásek